VÁCLAV
HAVEL

• LAUERMANNOVÁ-MIKSCHOVÁ
• MACHAR
• TOMAN
• KISCH
• DURYCH
• SEIFERT
• HALAS
• ČTVRTEK
• OPASEK
• VLADISLAV
• FUKS
• ŠKVORECKÝ
• BOŘKOVCOVÁ
• MAHLER
• VYSKOČIL
• STRÁNSKÝ
• SUCHÝ
• HAVEL
• ŠABACH
• NIKL
• GRÖGEROVÁ
• SCHMID
• MERTA
• MONÍKOVÁ

Od dětství byl formován intelektuálním prostředím známé pražské podnikatelské rodiny, které patřil mj. palác Lucerna či areál Barrandovské terasy. Po nástupu komunistů k moci v únoru 1948 byl rodinný majetek zkonfiskován a mladý Václav nesměl být pro tzv. buržoazní původ přijat na střední školu. Vyučil se tedy chemickým laborantem a maturitu složil až díky večernímu studiu v roce 1954. V roce 1959 začal pracovat v Divadle ABC, brzy ale přešel do Divadla Na zábradlí, kde působil nejprve jako jevištní technik, osvětlovač a autor divadelních her, po ukončení studia na DAMU v roce 1967 jako dramaturg.

V období pražského jara byl jedním z předních intelektuálů požadujících reformy politického systému – navrhoval zrušení vlády jedné strany a zavedení svobody slova. V reakci na kritiku režimu byl v roce 1969 obviněn z podvracení republiky, jeho díla se nesměla vydávat ani hrát a vycházela od té doby pouze v zahraničí či v samizdatových opisech. V době normalizace se Václav Havel zapojil do protikomunistického hnutí a brzy se díky svým schopnostem stal jedním z vedoucích osobností českého disentu. V roce 1977 se podílel na sepsání prohlášení Charty 77, občanské iniciativy, která vybízela k dodržování lidských a občanských práv, a založil Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných (VONS), jenž upozorňoval na případy politických vězňů. Za svoji činnost strávil v letech 1977-1979 řadu měsíců ve vazbě, v říjnu 1979 byl za podvracení republiky odsouzen ke čtyřem a půl letům vězení. Po svém propuštění i nadále aktivně spolupracoval na vydávání a šíření samizdatu (např. edice Expedice, edice Lidových novin). Jako čelní protagonista a organizátor tzv. sametové revoluce v listopadu 1989 a mezinárodně uznávaná autorita v boji za lidská práva byl po pádu komunistické vlády a abdikaci Gustáva Husáka zvolen do funkce prezidenta Československé, od roku 1993 České republiky, kterou vykonával až do roku 2003. Ve stejném roce založili Dagmar Havlová, Miroslav Petrusek a Karel Schwarzenberg Knihovnu Václava Havla, která slouží jako dokumentační středisko pro studium jeho života a díla.

Havel začal publikovat v polovině padesátých let, ale výrazněji na sebe upozornil až svými dramaty, v nichž se zabýval tématy lidské identity, politické moci, deformací byrokratického systému a jeho jazyka. Svými typickými znaky - jako je nesouvislý, často se opakující děj, degradace jazyka, jež ztrácí funkci dorozumívacího prostředku, nesmyslnost lidského jednání a bezmoc osamělého jedince vůči většinové společnosti - patří Havlovy hry k vrcholům absurdního dramatu. Již jeho první samostatné celovečerní drama Zahradní slavnost (1963) ukazuje, že cenou za přizpůsobení se společenským poměrům je ztráta vlastní osobnosti, a zdůrazňuje vyprázdněnost jazyka – řeč postav je složena pouze z frází a zcela tak ztrácí schopnost cokoli sdělit. Tématem odcizení jazyka se zabývá také hra Vyrozumění (1965), která popisuje zavedení umělého úředního jazyka (tzv. ptydepe). Havlovy hry byly v sedmdesátých a osmdesátých letech uváděny v zahraničí, což mu poskytovala finanční nezávislost. Jen krátce pracoval jako pivovarský dělník, z čehož vytěžil jednoaktovku Audience (1975). Poprvé se v ní objevuje autobiograficky stylizovaná postava politicky pronásledovaného spisovatele Ferdinanda Vaňka. Hra je dialogem Vaňka, pomocného dělníka v pivovaře, s jeho nadřízeným, pivovarským sládkem, který se jej snaží přemluvit, aby místo něj psal sám na sebe pravidelná hlášení pro státní bezpečnost.
K vrcholných dílům tohoto období patří hry Largo desolato (1984) a variace na faustovské téma Pokoušení (1985). Absurditu byrokracie a zásahy totalitní moci do každodenního života kritizuje drama Asanace (1987). Poslední Havlova hra Odcházení (2007), napsaná po odchodu z funkce prezidenta, odráží autorovy osobní zkušenosti ze světa politiky.

Vedle divadelních her zaujímá důležité místo v díle Václava Havla i esejistická a publicistická tvorba. Ve svých esejích, např. Dopis Gustávu Husákovi (1975), Moc bezmocných (1978) či Dopisy Olze (1983), se zabýval otázkami moci, osobní svobody, morálky, úvahami o demokracii, totalitním režimu a disentu. Napsal řadu kritik, sbírku experimentální poezie Antikódy (1964) a knihu pro děti Pižďuchové (2003). Známé jsou jeho knižní rozhovory Dálkový výslech (1989) a Prosím stručně (2006), v nichž vzpomíná na události svého života, např. na období po vzniku Charty 77:
„Bydleli jsme s Olgou tehdy v Dejvicích, tedy na cestě na Ruzyni, a náš byt se začal povážlivě podobat newyorské burze v době velké krize nebo nějakému revolučnímu centru: po celodenních výsleších na Ruzyni jsme se tam zcela spontánně všichni scházeli, sdělovali si novinky, koncipovali různé texty, přijímali zahraniční novináře a telefonovali se světem; desetihodinové i delší vzdorování soustředěné palbě vyšetřovatelů bylo střídáno tímto hektickým děním, končícím pozdě v noci a našimi sousedy statečně snášeným.“

• Postava disidenta Ferdinanda Vaňka, nesoucí řadu vlastností svého stvořitele, se stala mezi Havlovými přáteli velmi populární a objevila se i v hrách Pavla Kohouta, Jiřího Dienstbiera a Pavla Landovského. Souborné vydání „vaňkovech“ vyšlo k Havlovým sedmdesátinám pod názvem V hlavní roli Ferdinand Vaněk.