LADISLAV
FUKS

• LAUERMANNOVÁ-MIKSCHOVÁ
• MACHAR
• TOMAN
• KISCH
• DURYCH
• SEIFERT
• HALAS
• ČTVRTEK
• OPASEK
• VLADISLAV
• FUKS
• ŠKVORECKÝ
• BOŘKOVCOVÁ
• MAHLER
• VYSKOČIL
• STRÁNSKÝ
• SUCHÝ
• HAVEL
• ŠABACH
• NIKL
• GRÖGEROVÁ
• SCHMID
• MERTA
• MONÍKOVÁ

Fuks byl mimořádně talentovaný spisovatel, vzdělaný intelektuál a milovník umění, který však prožil nepříliš šťastný život. Jeho otec byl autoritativní policejní úředník, s nímž si příliš nerozuměl. Jako student těžce nesl perzekuci židovských spolužáků z gymnázia v Truhlářské ulici. Období dospívání bylo pro něj složitější než pro jeho vrstevníky, protože si začal uvědomovat svou homosexualitu. Po válce vystudoval filozofii, psychologii a dějiny umění, v roce 1949 obhájil doktorskou disertaci. V polovině padesátých let se stal zaměstnancem Státní památkové péče na zámku Kynžvart. Sbírka kuriozit knížete Metternicha, jemuž tento zámek patřil, jej inspirovala k vytvoření podobného souboru podivuhodností v jeho bytě v Dejvicích. Od roku 1959 pracoval v Národní galerii v Praze, po úspěšném přijetí svého prvního románu se věnoval výhradně literatuře.

Většinu svého soukromého života strávil sám nebo ve společnosti pochybných mladíků z kriminálního prostředí. Vzpourou proti vlastní nechtěné jinakosti byla Fuksova svatba s Giulianou Limiti, pocházející z bohaté a vlivné italské rodiny, od níž po dvou týdnech utekl a skončil v psychiatrické léčebně. Jeho nevyrovnaný osobní život přispěl k tomu, že se Fuks od konce šedesátých let do vleku politického režimu. Výměnou za možnost žít po svém a cestovat (pobyty ve Vídni aj.) veřejně podporoval politku tzv. normalizace a publikoval práce poplatné době. Je známo, že v sedmdesátých a osmdesátých letech za ním do jeho bytu docházeli příslušníci Státní bezpečnosti, o jejichž návštěvách si vedl podrobné deníkové záznamy.

Většina Fuksových literárních textů obsahuje autobiografické prvky. V řadě knih najdeme postavu citlivého chlapce žijícího ve svém vnitřním světě a toužícího po přátelství a citové vřelosti. Protože sám trpěl pocitem vyvrženosti a ohrožení, dokázal se i jako nežidovský spisovatel hluboce vžít do pocitů Židů za války. V roce 1963 vychází Fuksův první román Pan Theodor Mundstock, o židovském úředníkovi, který trpí hrůzou z transportu do koncentračního tábora. Možnost záchrany vidí v systematické přípravě a v nácviku fyzické odolnosti, zároveň je ale pronásledován všudypřítomnými přízraky. Odsunu se nakonec nedožije, neboť umírá pod koly auta. Tento psychologický román o účincích strachu na lidskou psychiku a nevypočitatelnosti osudu byl uvítán jako velká literární událost. Jeho autor se okamžitě stal jedním z nejuznávanějších spisovatelů nejen doma, ale i v zahraničí a kniha byla přeložena do sedmnácti jazyků.

Název povídkové sbírky Mí černovlasí bratři (1964) vyjadřuje pocit sounáležitosti s židovskou menšinou. Autobiografický hlavní hrdina, student Michael, je nucen se vyrovnat s mizením svých židovských přátel. Román Variace na temnou strunu (1966) vypráví o Michaelově dětství, poznamenaném nedostatkem pozornosti a lásky ze strany rodičů. Chlapec se uzavírá před světem a rozmlouvá s neživými předměty (portrétem babičky, soškou tanečnice). V rodinném příběhu je zachycena tísnivá atmosféra blížící se války konce třicátých let. Groteskní novela s prvky hororu i Spalovač mrtvol (1967) je příběhem zaměstnance krematoria Karla Kopfrkingla, z něhož se postupně stává vrah. Jako detektivní horor bývá označován psychologický román Příběh kriminálního rady (1971) o vztahu despotického otce a jeho plachého dospívajícího syna, který se odehrává v hlavním městě blíže neurčeného západoevropského státu.

V sedmdesátých letech Fuksova tvorba podléhala dobové ideologii a nedosahovala literární hodnoty jeho předchozích próz (např. Návrat z žitného pole z roku 1974 o poúnorových emigrantech či vyprávění o dětství Julia Fučíka Křišťálový pantoflíček, 1978).  Na tvorbu šedesátých let navázal až svým posledním románem Vévodkyně a kuchařka (1983). Jde o historickou travestii odehrávající se ve Vídni na konci 19. století. Hlavní postava Vévodkyně je silně autobiografická a v díle jsou zašifrována i jména Fuksových reálných přátel a milenců. Román je charakteristický psychologickou propracovaností postav, detailními popisy situací a nezbytným prvkem tajemství. Okolnosti konce Fuksova života podivuhodně souzní s atmosférou jeho děl: když v srpnu 1994 ve svém dejvickém bytě zemřel, bylo jeho tělo objeveno až po dvou dnech. Deníkové záznamy o návštěvách tajné policie se nikdy nenašly.

• Posmrtně vyšly paměti Moje zrcadlo (1995), které jsou typickou ukázkou Fuksova vypravěčství a smyslu pro humor: ačkoli obsahuje množství detailů z autorova života, nebýt komentářů Jiřího Tušla, nedozvíme se z ní o Fuksově osobnosti prakticky nic.
   
• Podle Fuksových knih byla natočena řada filmů, z nichž nejznámější je vynikající Spalovač mrtvol (1968) režiséra Juraje Herze s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli. Pro televizi byla natočena např. adaptace prózy Nebožtíci na bále (1979), podle románu Vévodkyně a kuchařka vznikla televizní hra Ohňostroj v Aspern (1987). Na motivy novely Pan Theodor Mundstock vznikl polský film Pohlednice z cesty (1982) a Leoš Faltus dle ní složil operu Pan Theodor (1984).