ANASTÁZ
OPASEK

• LAUERMANNOVÁ-MIKSCHOVÁ
• MACHAR
• TOMAN
• KISCH
• DURYCH
• SEIFERT
• HALAS
• ČTVRTEK
• OPASEK
• VLADISLAV
• FUKS
• ŠKVORECKÝ
• BOŘKOVCOVÁ
• MAHLER
• VYSKOČIL
• STRÁNSKÝ
• SUCHÝ
• HAVEL
• ŠABACH
• NIKL
• GRÖGEROVÁ
• SCHMID
• MERTA
• MONÍKOVÁ

Anastáz Opasek, přezdívaný také Opat chuligán, byl významnou postavou katolické církve a veřejného dění u nás i v německém exilu. Jednalo se o tolerantního muže s širokým kulturním rozhledem, smyslem pro humor a neobvyklým osobním šarmem, který byl velmi společenský a lehce navazoval kontakty i s lidmi odlišných názorů, jež dokázal nadchnout pro společnou věc.

Narodil se jako Jan Opasek ve vídeňském přírodovědném muzeu, kde měl jeho otec jako muzejní hlídač služební byt. V roce 1919 se celá rodina přestěhovala do Kolína v Čechách. Po maturitě na místním gymnáziu v roce 1932 vstoupil do benediktinského řádu a přijal řádové jméno Anastáz. Po ukončení studia teologie v Praze a Římě byl v bazilice sv. Markéty na Břevnově vysvěcen na kněze, jako převor řídil břevnovský klášter a v roce 1947 byl zvolen jeho opatem. Po převzetí moci komunisty byl odsouzen na doživotí za údajnou špionáž a velezradu, v roce 1960 byl propuštěn na amnestii, ale bylo mu zakázáno vykonávat kněžské povolání. Ze zaměstnání, která mohl vykonávat, si vybral práci stavebního dělníka, při níž se podílel i na výstavbě sídliště Petřiny, později byl správcem depozitáře Národní galerie.

Po sovětské okupaci emigroval v roce 1968 do bavorského Rohru. V roce 1972 zde spoluzaložil laické katolické sdružení Opus bonum a stal se jeho předsedou. Vedle vydávání exilové literatury a jejího pašování do Československa organizovalo sdružení vzdělávací akce pro mládež a tzv. akademické týdny – kulturně náboženská setkání českých emigrantů, jejichž obsah postupně stále více směřoval k aktuální politické situaci. Opus bonum tím plnilo velmi významnou funkci prostředníka mezi nejrůznějšími názorově odlišnými skupinami emigrantů (sudetskými Němci, československými katolíky, bývalými komunisty, emigranty po roce 1948 i po roce 1968 apod.).

Jan Opasek od mládí publikoval své básně i úvahy v nejrůznějších novinách i časopisech a v této činnosti pokračoval také v emigraci. Přispíval mj. do časopisů Květy mládí, Lidových listů, Archy, Řádu, do časopisu břevnovských benediktinů Praporec a mnichovské Národní politiky. Kromě textů do některých samizdatových sborníků napsal také doslov ke sborníku Křesťané a Charta 77. Významným pramenem pro poznání jeho života do roku 1968 jsou jeho osobní vzpomínky, které vznikaly od osmdesátých let a vyšly pod názvem Dvanáct zastavení (1992). Knižně začal své verše publikovat až během emigrace v sedmdesátých letech. První sbírka Katakomben des Heute (1973), ale i další soubory byly většinou vydávány v německých překladech nebo dvojjazyčně (např. Slova a slovo. Wörter und das Wort, 1978). Opaskova poezie má převážně meditativní charakter, není založena na metaforách, ale na přímém pojmenování věcí a osobním prožitku. Odráží hlubokou víru v Boha a zkušenost lidského přebývání ve světě (sbírky Obrazy, 1974; Život upřen do Středu, 1976 aj.), což propůjčuje jeho básním ráz modlitby. Často se v nich objevují sakrální, přírodní a místopisné motivy nebo kulturněhistorické odkazy a obrázky ze zahraničních cest. Důležité místo hraje v jeho díle také vztah k domovu a zážitek jeho ztráty, související s odchodem do emigrace.

Do břevnovského kláštera, který byl od roku 1950 majetkem státu a nacházel se v neutěšeném stavu, se opatu Opaskovi podařilo vrátit až v roce 1990. Jeho zásluhou zde byl obnoven řeholní život a získány peníze na rekonstrukci budov, díky čemuž se klášter stal opět významnou součástí kulturního a náboženského života Břevnova. Anastáz Opasek, kterému byl propůjčen v roce 1991 Řád T. G. Masaryka a který se stal v roce 1993 arciopatem, je pohřben na břevnovském hřbitově.

• Původ přezdívky Opat chuligán, jíž se někdy dokonce podepisoval, není spolehlivě objasněn: většinou se uvádí, že pochází od Opaskových spoluvězňů. Byla ale používána i mimo vězení, protože dobře vystihovala jeho neformální chování. Když jej např. jeho spolujezdec při pobytu v Itálii upozornil, že projíždí jednosměrkou, prohlásil: „Pánbůh s námi, policajti jsou tu všichni katolíci, oni nám to odpustí, mají z nás respekt,“ a pokračoval dál. (Elšíková, Monika: Dobré dílo Anastáze Opaska. Praha 1999, s. 145)
   
• V břevnovském klášteře je dodnes uchováváno kladivo, s nímž údajně Opasek pracoval při budování sídliště Petřiny.