JIŘÍ
STRÁNSKÝ

• LAUERMANNOVÁ-MIKSCHOVÁ
• MACHAR
• TOMAN
• KISCH
• DURYCH
• SEIFERT
• HALAS
• ČTVRTEK
• OPASEK
• VLADISLAV
• FUKS
• ŠKVORECKÝ
• BOŘKOVCOVÁ
• MAHLER
• VYSKOČIL
• STRÁNSKÝ
• SUCHÝ
• HAVEL
• ŠABACH
• NIKL
• GRÖGEROVÁ
• SCHMID
• MERTA
• MONÍKOVÁ

Životní osudy Jiřího Stránského si svou dramatičností nezadají s tím nejnapínavějším románem a jsou doslova kronikou naší nedávné historie. Vyrůstal na Hanspaulce ve známé pražské rodině – jeho otec byl významným advokátem a matka dcerou prvorepublikového ministra vnitra a předsedy vlády Jana Malypetra, mezi jeho příbuzné patřil i zakladatel českého skautingu A. B. Svojsík. Tato skutečnost v mnohém předznamenala jeho další život a po převzetí moci komunisty v roce 1948 se mu stala osudnou. Ještě před maturitou byl kvůli svému původu vyhozen z gymnázia a již ve dvaadvaceti letech putoval na základě vykonstruovaného obvinění poprvé do vězení, kde prošel několik pracovních táborů, včetně jáchymovských či příbramských dolů. Protože již tehdy v něm uzrávala touha stát se spisovatelem, snažil se získat od ostatních politických vězňů, často univerzitních profesorů, spisovatelů a duchovních co nejvíce znalostí, které by mu nahradily chybějící vzdělání.

V roce 1960 byl propuštěn na amnestii a o dva roky později mu byla v časopise  Mladý svět otištěna první povídka. Pracoval jako dělník u Vodních staveb, kratší dobu také jako pomocný režisér u filmu (např. u Martina Friče a Hynka Bočana), ale z politických důvodů nemohl být přijat natrvalo, proto si našel práci u benzínové pumpy, překládal z angličtiny a jako externista psal filmové scénáře. V létě 1968 čeká na vydání své první knihy s názvem Štěstí, která obsahovala povídky z vězeňského prostředí, ale celý, již vysázený náklad musel být na nátlak cenzury zničen. V roce 1973 byl Stránský na základě falešného obvinění znovu odsouzen a podmínečně propuštěn v roce 1975. V sedmdesátých a osmdesátých letech byl zaměstnán ve Státním souboru písní a tanců.

Po sametové revoluci v roce 1989 se stal prezidentem Českého centra mezinárodního PEN klubu (1992–2006). Píše fejetony, glosy a publicistické příspěvky do různých novin a časopisů (v současnosti např. sloupek v Respektu a fejetony v Mladé frontě DNES). Teprve od devadesátých let mu mohou konečně vycházet knihy, často napsané již před rokem 1989. Vedle zmiňované knihy povídek Štěstí je to např. román Zdivočelá země (1991) o osidlování pohraničí po druhé světové válce a pronásledování lidí nepohodlných komunistickému režimu. Knihy určené dětem - Povídačky pro Klárku (1996) a Povídačky pro moje slunce (2003) - obsahují pohádky, které posílal své dceři v dopisech během svého druhého věznění (vnikaly tedy podobně jako kniha Ivana Martina Jirouse Magor dětem). Jako básník se Stránský představil čtenářům básnickou sbírkou Za plotem (1999), která je sestavená z básní napsaných v době prvního pobytu ve vězení.

Kromě mnoha dalších knih je i autorem řady scénářů, napsaných podle vlastních textů. Vedle filmů Kousek nebe (2005) a Bumerang (1998), vzniklých na motivy povídek z knihy Štěstí, je to především úspěšný televizní seriál Zdivočelá země (1997–2008), vycházející ze stejnojmenného románu a jeho volného pokračování Aukce (1997). Za tento seriál získal v roce 2013 Cenu Josefa Škvoreckého. Jako autor námětu se podílel také na vzniku dokumentárního cyklu České televize Ztráta paměti (2000).

Ve všech svých pracích se Jiří Stránský snaží pravdivým zobrazením příběhů reálných postav připomínat naši nedávnou minulost, upozorňovat na skutečnosti, které byly po několik generací vymazány ze všech učebnic dějepisu, a přispívat tak k pravdivému poznání naší moderní historie.

• Zárodkem románu Perlorodky, o dospívajícím chlapci žijícím v socialistickém dětském domově, byl příběh, který psal Stránský ve vězení pro svého staršího syna.

• Vzdáleným předkem Jiřího Stránského byl český šlechtic a protestantský spisovatel Pavel Stránský ze Zápské Stránky (1583–1657), autor známého spisu O státě českém.