JOSEF
SVATO-
PLUK
MACHAR

• LAUERMANNOVÁ-MIKSCHOVÁ
• MACHAR
• TOMAN
• KISCH
• DURYCH
• SEIFERT
• HALAS
• ČTVRTEK
• OPASEK
• VLADISLAV
• FUKS
• ŠKVORECKÝ
• BOŘKOVCOVÁ
• MAHLER
• VYSKOČIL
• STRÁNSKÝ
• SUCHÝ
• HAVEL
• ŠABACH
• NIKL
• GRÖGEROVÁ
• SCHMID
• MERTA
• MONÍKOVÁ

Narodil se do rodiny kolínského mlynářského stárka. Po gymnáziu začal studovat práva, ze studií odešel a jako dobrovolník vstoupil do armády, aby se stal důstojníkem. Záhy však armádu opustil a jeho záměr pracovat v redakci Národních listů se také neuskutečnil. V roce 1889 proto odjel do Vídně, kde nastoupil na místo bankovního úředníka.

Již v Praze upoutal svojí básnickou sbírkou Confiteor (Zpověď, 1887), stylizovanou jako příběh milostného zklamání, a vyjadřující v té době rozšířený pocit marnosti a rozčarování. Postupný příklon k otevřené společenské a politické kritice zesílil ve sbírce Tristium Vindobona I-XX (Žalozpěvy z Vídně, 1893), v níž kritizuje měšťáckou společnost a její pokryteckou morálku, neplnoprávné postavení českých zemí v Rakousku-Uhersku, ale také prázdné vlastenčení či klerikalismus. Ve sbírce epických básní Zde by měly kvést růže (1894) a ve veršovaném románu Magdaléna (1894) upozornil na nedůstojné postavení žen v tehdejší společnosti a otevřel otázku ženské emancipace.

Ačkoliv se přímo neúčastnil dění v Praze, udržoval styky s představiteli české společnosti a kultury, byl přítelem T. G. Masaryka a své satirické fejetony a ostré glosy publikoval zejména v týdeníku realistické strany Čas. Stal se jedním z nejvýraznějších představitelů mladé generace v jejích sporech s konzervativní kritikou kolem časopisu Osvěta, s mladočeskými a klerikálními žurnalisty i některými představiteli starší literatury. Jako spoluautor se zapojil do vzniku manifestu tzv. České moderny (1895), který požadoval svobodu individuální umělecké tvorby bez ohledu na národní či společenské zájmy. I když se tato skupina mladých umělců vzápětí rozpadla, svými názory velmi podstatně ovlivnila další literární vývoj.

Ještě před první světovou válkou začal Machar pracovat na historickém cyklu Svědomím věků, v jehož úvodní části V záři helénského slunce (1906) oslavuje antiku jako vrchol lidských dějin na rozdíl od úpadku v éře křesťanství. Svou předválečnou básnickou tvorbou, vyznačující se věcností a střízlivostí, důrazem na významovou stránku slova, používáním hovorového jazyka, odmítnutím patetičnosti a složité obraznosti, se stal nejvýznamnějším představitelem českého básnického realismu. Z jeho prozaického díla jsou kromě fejetonů významné vzpomínky na studentská léta s názvem Konfese literáta (1901).

V roce 1916 byl Machar krátce vězněn za svoji účast v odboji. Před koncem války se vrátil do Prahy a v nové republice zahájil politickou kariéru jako poslanec a generální inspektor armády. Roztrpčený svým odchodem do penze, k němuž byl v roce 1924 okolnostmi donucen, začal opět kritizovat aktuální politické dění a sociální poměry (Tristium Praga I-C, 1926). Své názory stále častěji zveřejňoval i v pravicově protihradním tisku, zejména po svém definitivním názorovém rozchodu s prezidentem Masarykem v roce 1932.

• V letech 1913-1915 byl Machar českým kandidátem na udělení Nobelovy ceny za literaturu.

• Machar měl přes svoji bojovnou povahu v armádě potíže s prosazením vlastní autority a jako generální inspektor byl terčem řady vtipů a narážek, jež přispěly k jeho předčasnému odchodu ze služby. Pro jeho malou postavu a křivé nohy jej někteří novináři nazývali „český Chaplin“.