JARO-
SLAV
DURYCH

• LAUERMANNOVÁ-MIKSCHOVÁ
• MACHAR
• TOMAN
• KISCH
• DURYCH
• SEIFERT
• HALAS
• ČTVRTEK
• OPASEK
• VLADISLAV
• FUKS
• ŠKVORECKÝ
• BOŘKOVCOVÁ
• MAHLER
• VYSKOČIL
• STRÁNSKÝ
• SUCHÝ
• HAVEL
• ŠABACH
• NIKL
• GRÖGEROVÁ
• SCHMID
• MERTA
• MONÍKOVÁ

Jeho otec byl regionální novinář a spisovatel, ale oba rodiče zemřeli již v chlapcově dětství, takže od 11 let vyrůstal u příbuzných. Babička z něj chtěla mít kněze, nakonec díky armádnímu stipendiu vystudoval medicínu a stal se vojenským lékařem. Během 1. světové války sloužil na frontě a v armádní službě zůstal i po vzniku Československa, kdy působil v hodnosti plukovníka na Zakarpatské Ukrajině, v Olomouci a v Praze, kam se i s rodinou definitivně přestěhoval v roce 1937 – nejprve na Břevnov, po té do bytu v Bubenči. V roce 1944 byl propuštěn ze služby a v padesátých letech znovu pracoval jako civilní lékař. Zemřel ve střešovické nemocnici roku 1962 a je pohřben na bubenečském hřbitově.

V článcích, psaných v meziválečném období pro katolický tisk, velmi otevřeně a bojovně, často s neskrývanou ironií vyjadřoval svůj křesťanský světový názor, což mu přineslo řadu nepřátel. Netajil se výhradami vůči antiklerikalismu první republiky ani nesouhlasem s Masarykovou koncepcí českých dějin, vyzdvihující náboženskou reformaci.

Durychovo rozsáhlé beletristické dílo, jehož hlavním znakem je vyhraněné katolicko-náboženské pojetí světa a historie, zasahuje do mnoha žánrů: je autorem básní, románů a povídek, ale i dramat, esejí, vzpomínek. I když psal také verše, většinou naplněné vírou v Boha a hlubokým obdivem k Panně Marii (sbírka Té nejkrásnější, 1929), jeho básnická tvorba je méně významná než próza. V povídkách shrnutých do knih Tři dukáty (1919) a Tři troníčky (1923) se věnuje námětům ze života chudých a propojuje náboženskou tematiku s problematikou sociální. Novela Sedmikráska (1925) spojuje všední realitu s kouzlem báchorky, a dodává tak milostnému příběhu poetickou atmosféru.

Vrcholem Durychovy tvorby je třídílný román Bloudění: větší valdštějnská trilogie (1929) s pokračováním nazvaným Rekviem: menší valdštejnské trilogie (1930). Příběh lásky českého exulanta a španělské dívky z doby pobělohorské rekatolizace je rámován líčením osudů císařského vojevůdce Albrechta z Valdštejna. Přípravě románu věnoval autor dlouhá léta studií v knihovnách i archivech. V textu se mu podařilo působivým způsobem propojit popis historických událostí s uměleckou obrazností založenou na barokním vnímání. Využívá spojení nízkých, až vulgárních detailů se vznešenými náboženskými motivy, která vytvářejí vyhraněné protiklady. Nezvyklý pořádek slov ve větě mu pomáhá dosáhnout dvojího účinku na čtenáře: jednak vyvolává osudový, dramatický dojmem, jednak mu neobvyklé uspořádání slov umožňuje dodat prozaickému textu výrazný rytmus.

Vzhledem ke své otevřené katolické orientaci nebyla u nás Durychova díla v období komunismu prakticky tištěna. Jeho poslední práce vycházely v samizdatu a exilu. Nejvýznamnější z nich, čtyřdílný historický román o jezuitských misionářích v Japonsku v 16. a 17. století Služebníci neužiteční (1969), na kterém pracoval třicet let, vyšel v Římě až po autorově smrti.

• V období první republiky získal řadu literárních a společenských ocenění, např. roku 1927 cenu České akademie věd a umění.

• Durych měl svérázný smysl pro humor a sebeironii. V roce 1954, jež byl pro něj poznamenán bídou a nemocemi, v poděkování za drahou košili, jež dostal jako vánoční dárek od svého přítele B. Braunera, píše: „Milý a vážený příteli, překvapil jste mě velice mile a potěšil mě až hříšně. Kde pak pro mne taková koketně hříšná košile! Kdo ví, jaké vyhaslé vášně ve mně ještě probudí a k čemu mě svede! […] Nebojíte se o mne? Vždyť do tenat milostných svodů upadli starší dědkové než jsem já a já přece nikterak nevynikám netečností k nástrahám pokušitele…"