ANNA
LAUER-
MANNOVÁ-
MIKSCHOVÁ

• LAUERMANNOVÁ-MIKSCHOVÁ
• MACHAR
• TOMAN
• KISCH
• DURYCH
• SEIFERT
• HALAS
• ČTVRTEK
• OPASEK
• VLADISLAV
• FUKS
• ŠKVORECKÝ
• BOŘKOVCOVÁ
• MAHLER
• VYSKOČIL
• STRÁNSKÝ
• SUCHÝ
• HAVEL
• ŠABACH
• NIKL
• GRÖGEROVÁ
• SCHMID
• MERTA
• MONÍKOVÁ

Anna se narodila v Praze v domě U tří mouřenínů na Staroměstském náměstí v pražské měšťanské rodině Mikschových, která žila čilým společenským životem a udržovala styky s řadou tehdejších významných osobností. Již jako dítě Anna často pobývala v rodině Riegrových, seznámila se s budoucí spisovatelkou Marií Riegrovou (provdanou Červinkovou), která se později stala její nejbližší přítelkyní, poznala zde jejího dědečka Františka Palackého, ale i Karolinou Světlou, autorku prvního českého románu. Ve svých 22 letech se provdala za vnuka slavného J. Jungmanna - Josefa Lauremanna, ale jejich nešťastné manželství skončilo po deseti letech z důvodu jeho duševního onemocnění rozvodem (historii vztahu později zachytila v románu Prapodivná historie, 1932).

Anna byla od mládí velmi veselá a neobyčejně společenská, měla smysl pro humor, milovala intelektuální debaty a živě se zajímala o umění. Na popud otce své přítelkyně, Františka Ladislava Riegra, otevřela v roce 1880 v domě na Jungmannově náměstí č. 22, který jí připadl jako dědictví po rodičích, první pražský literární salon. Přibližně v té době začala Lauermannová psát nejprve povídky o nešťastných ženách (např. soubory Povídky, 1894; Duše nezakotvené, 1908), později romány a novely. Její nejzralejší prací je románová kronika V hradbách (1924), zachycující atmosféru Prahy v letech 1854-1867 na příběhu rozmachu a úpadku starého měšťanského rodu. Je také autorkou několika divadelních her.

V roce 1881 koupila od svého přítele Julia Zeyera jeho vilu v Liboci, hned vedle královské obory Hvězda, ležící tehdy ještě za hranicemi Prahy. Ze svého vztahu k domu se vyznala ve svých vzpomínkách Lidé minulých dob (1940):  „Starý libocký dům má pro mne zvláštní kouzlo; žil a básnil v něm Julius Zeyer! Je tu pokoj, v němž prý Julius duchy citoval a v němž psal Vyšehrad. Pokoj má výhled k západu a je plný zlatorůžových odlesků, když slunce za divokou Šárkou zapadá. V starém sadě před okny je altánek, stavěný Zeyerem za dob jeho tesařského tovaryšení. Pod nátěrem altánku, jak mi sochař Josef Mauder vyprávěl, nalézají se Zeyerem tužkou psané verše. Verše kryje olejový nátěr, altánek chátrá […]. A o té naší libocké vile se šuškalo, že v ní straší…"

V letních měsících v tomto domě obklopeném kvetoucí zahradou přijímala četné pravidelné hosty svého salonu. Těmto literárním besedám u nedělního čaje, jež pořádala bezmála 50 let, začala přezdívat „čajové konvičky“. Jak vzpomínají pamětníci, vystřídaly se zde celkem tři generace českých umělců – od generace Národního divadla, přes modernisty až po generaci bratří Čapků.

„Od poloviny máje přenášela paní Lauermannová své sídlo do Hvězdy, a stará vila, stejně plná vzpomínek a památek, stejně plná starosvětského kouzla, stala se cílem častých našich návštěv, které se obyčejně protáhly do tmy. Těch návratů za teplých letních večerů spícím Břevnovem, kudy ovšem ještě dávno nejezdily tramway!", vzpomíná jeden z hostů, básník Hanuš Jelínek, ve svých pamětech s názvem Zahučaly lesy.

• Její nejbližší přátelé nazývali Annu Lauermannovou „bábuška“, po vzoru ruské eserské revolucionářky J. Breško-Breškovské, zvané „bábuška ruské revoluce“. Vzpomínky na její literární salon vydali ve sborníku O bábušce (1935).

• Literární pseudonym Felix Téver znamená italsky „šťastná Tibera“. Spisovatelka jej zvolila jako vzpomínku na řeku protékající Římem, kde strávila tři šťastné roky života v letech 1885-1888.