IVAN
VYSKOČIL

• LAUERMANNOVÁ-MIKSCHOVÁ
• MACHAR
• TOMAN
• KISCH
• DURYCH
• SEIFERT
• HALAS
• ČTVRTEK
• OPASEK
• VLADISLAV
• FUKS
• ŠKVORECKÝ
• BOŘKOVCOVÁ
• MAHLER
• VYSKOČIL
• STRÁNSKÝ
• SUCHÝ
• HAVEL
• ŠABACH
• NIKL
• GRÖGEROVÁ
• SCHMID
• MERTA
• MONÍKOVÁ

Dětství prožil na Spořilově. Jeho otec, původně úředník, si založil knihařskou dílnu a stal se restaurátorem knih. Jeho strýcem byl Albert Vyskočil (1890–1966), významný katolický redaktor a literární kritik. Jako chlapec navštěvoval Ivan skautský oddíl, v němž si poprvé aktivně zkusil přípravu divadelních představení. Po maturitě na Akademickém gymnáziu v Praze (1948) absolvoval obor herectví a režie na DAMU, následně vystudoval ještě pedagogiku, psychologii a filozofii na filozofické fakultě (1952–1957), kde k jeho učitelům patřil i filozof Jan Patočka.

V letech 1957–1958 vystupoval spolu s Jiřím Suchým v divadle Reduta, v němž uváděli první text-appealy, vlastní divadelní formu, jež měla podobu pásma krátkých povídek, veršů a písní. Velmi populární text-appealové večery byly zpočátku tematizované, např. O lidském trablu čili Nálady blues, O snech a bláznivinách, později volné. Používané texty měly spíš epický než dramatický charakter a jejich přednes umocnil autorův sklon k propojení vyprávění s hraním. Text-appealy výrazně ovlivnily poetiku tzv. divadel malých forem.

V roce 1958 založil s J. Suchým Divadlo Na zábradlí, kde působil jako umělecký vedoucí činohry, herec a režisér. Autorsky se podílel i na několika hrách (např. spolu s J. Suchým Kdyby 1000 klarinetů a Faust, Markéta, služka a já, s V. Havlem Autostop), které se přibližují podobě tradičního dramatu.

Po odchodu v roce 1963 založil autorské divadlo s názvem Nedivadlo. Vyskočil zde vytvořil specifický útvar stojící na pomezí prózy a dramatu, který nazval „nedivadlem“ a který se stal jeho nejvlastnější tvůrčí doménou. V návaznosti na text-appealy vychází nedivadlo z vyprávění, které však autor a herec v jedné osobě stále kombinuje s názorným předváděním i s interpretací textu, s cílem dosáhnout co nejtěsnějšího dialogu s divákem. Nedivadlo tak bylo jakousi veřejnou autorsko-hereckou tvůrčí dílnou, jehož repertoár zahrnoval řadu textů nejrůznějšího druhu. Některé měly blízko k dramatu (Křtiny v Hbřbvích aneb Blbá hra 1964 nebo nová interpretace Shakespearova Hamleta Haprdáns neboli HAmlet PRinc DÁNSký ve zkratce, 1980), v jiných převažovaly prvky epické, hravost a fantazie (Malý Alenáš, 1976). Občas se rozrůstaly  do tematicky propojených cyklů (Kurs, Rekurs kursu atd.), vždy však byly postaveny na improvizaci a chápání světa skrze hru. V době normalizace, kdy nemohl své práce publikovat tiskem, se  jeho představení proměnila ve specifickou samizdatovou formu autorského divadla. Nedivadlo ukončilo svou činnost v roce 1990.

Některé Vyskočilovy prozaické texty vyšly knižně, např. povídky Vždyť přece létat je snadné (1963), Kosti (1966), Ivan Vyskočil a jiné povídky (1971), pohádka Bubliny nad městem (1964), rozhovor Vždyť přece létat je o hubu (2000) aj. Pro rozhlas napsal mj. hry Návštěva čili návštěva (1965), Příhoda (1966), Cesta do Úbic (1968), jako moderátor a spoluautor se podílel na několika dlouhodobých rozhlasových pořadech a podle jeho povídek vznikla celá řada televizních inscenací. Vyskočil je nejen divadelním, ale také vyhledávaným filmovým hercem (mj. Akumulátor 1, Kytice, Kamarád do deště).

Vyskočilovy texty odhalují absurditu mnoha společenských i jazykových zvyklostí, které lidé bezmyšlenkovitě přijímají. Jeden z hlavních nástrojů odlidštění světa vidí autor v jazyce, jímž je možné realitu libovolně zkreslovat. Proto ve svých textech zkoumá nesoulad mezi skutečností a jejím pojmenováním, k čemuž mu slouží nejrůznější jazykové hříčky, nonsensy, neologismy a asociace založené na  homonymii. Často vyhrocuje absurdní situace až do krajnosti, aby mohl lépe odhalit smysl nesmyslného.

Významné je působení Ivana Vyskočila jako divadelního pedagoga. V roce 1994 založil na DAMU katedru autorské tvorby a pedagogiky, věnuje se výzkumu tzv. dialogického jednání a od roku 2001 je ředitelem Ústavu pro výzkum a studium autorského herectví.

• Během studií působil jako vychovatel v psychiatrických a nápravných zařízeních pro mládež (pasťáky), což podnítilo jeho zájem o výchovné využití divadla. Pro úplnější poznání se nechal na jeden měsíc inkognito zavřít jako chovanec v chlapecké polepšovně v Opatovicích.