JAN
VLADI-
SLAV

• LAUERMANNOVÁ-MIKSCHOVÁ
• MACHAR
• TOMAN
• KISCH
• DURYCH
• SEIFERT
• HALAS
• ČTVRTEK
• OPASEK
• VLADISLAV
• FUKS
• ŠKVORECKÝ
• BOŘKOVCOVÁ
• MAHLER
• VYSKOČIL
• STRÁNSKÝ
• SUCHÝ
• HAVEL
• ŠABACH
• NIKL
• GRÖGEROVÁ
• SCHMID
• MERTA
• MONÍKOVÁ

Jan Vladislav, vlastním jménem Ladislav Bambásek, se významným způsobem zapsal do dějin české literatury, které zasvětil celý svůj neobyčejně plodný život, a to i přes neustálé zákazy a překážky ze strany komunistického režimu. V letech, kdy nemohl publikovat vlastní práce, zpřístupňoval svými překlady a vydavatelskou činností českým čtenářům díla světových autorů.

Narodil se a dětství strávil na Slovensku, kam byl jeho otec poslán jako zaměstnanec pošty. Po návratu do Čech v roce 1939 navštěvoval Vladislav gymnázium v Poličce a po válce začal studovat srovnávací literaturu na pražské filozofické fakultě. Protože se však netajil svými protikomunistickými názory, byl po únoru 1948 ze školy vyloučen pod záminkou „propagace úpadkové literatury“, jak bylo tehdy označeno překládání francouzských dekadentních básníků (viz dekadence). Své studium dokončil u prof. Václava Černého až v době pražského jara.

Ještě před vyloučením mu začaly časopisecky vycházet literární kritiky, překlady poezie a především byla uveřejněna jeho první básnická sbírka Nedokončený obraz (1946) a kniha veršů Dar (1947), kterou věnoval své ženě. Po únoru 1948 se už směl věnovat jen práci překladatelské. Pro edici Světová četba překládal klasickou i moderní poezii, mezi jinými Danta, Shakespeara, Michelangela, Verlaina a Baudelaira. Odtud se odvinul jeho dlouholetý zájem o italskou a francouzskou poezii, z níž připravil i řadu výborů, např. soubor italské poezie Navštívení krásy (1964). Své překlady a antologie doprovázel zasvěcenými předmluvami a doslovy.

Často si vybíral texty, které obsahovala úvahy o svobodě, morálce či moci, které jako překlady zůstávaly poněkud stranou pozornosti cenzury, ale v případě napsání domácím autorem by byly označeny za kritiku komunistického režimu. Čtenáři v tehdejším Československu, zvyklí číst mezi řádky, však tyto souvislosti a záměr překladatele spolehlivě odhalili. Brzy se ukázalo, že jedinou možností publikovat vlastní tvorbu představují knihy pro děti. Od konce padesátých do počátku sedmdesátých let pak pro ně Vladislav napsal nebo převyprávěl kolem čtyřiceti knih, které spojuje jeho skvělé vypravěčské umění a myšlenková hloubka příběhů. Pro své adaptace si vybíral tematicky pestré folklórní pohádky z celého světa, počínaje Francií a konče vzdálenou Čínou. Nejznámější z nich je vedle knihy Strom pohádek z celého světa (1958) a anglických pohádek Princezna s lískovými oříšky, z nichž se jedna stala předlohou televizního filmu Anička s lískovými oříšky (1993), také jeho poslední kniha Pohádky paní Meluzíny (1999). Pro malé diváky psal kromě prózy také loutkové hry.

Na počátku sedmdesátých let jej postihl úplný zákaz publikování a jeho práce včetně překladových musely vycházet pod cizími jmény (např. historik umění P. Preiss zaštítil svým jménem vydání slavného díla italského renesančního architekta G. Vasariho Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů, 1976–1977). Vladislav své knihy vydával zejména v samizdatové edici Kvart, kterou v roce 1975 založil a v níž vyšlo téměř 120 knih, mj. práce filozofa Jana Patočky. Kromě překladů, knihy esejů Fragmenty. Eseje 1978–1981 (1980) a mnohasvazkového souboru statí o samizdatové a exilové literatuře Tajný čtenář (1975–1989) zde byly uveřejněny i některé Vladislavovy verše. Básnická sbírka Věty (1977) vyjadřuje expresivním způsobem autorovu fascinaci krásami i hrůzami života, inspiraci kulturní historií lidstva, ale i přírodou. Totéž platí i pro jeho sbírku Samomluvy (1980), tvořenou monology mužů v různých životních situacích, odhalujícími význam lásky a erotiky v životě člověka.

V roce 1981 byl Jan Vladislav přinucen opustit Československo. Usadil se ve Francii, kde přednášel o československé nezávislé literatuře, spolupracoval s Rádiem Svobodná Evropa a pokračoval v psaní. V zahraniční publikoval třídílný soubor esejů Pařížské zápisníky 81/89 (1990), analyzující život a tvorbu jednotlivých umělců, přičemž ústřední otázkou mu zůstala otázka smyslu umění a jeho vztahu k životu. Vydána byla také kniha Sny a malé básně v próze (1988), tvořená souborem krátkých, převážně prozaických reflexivních textů, v nichž autor řeší základní otázky lidské existence, života či smrti. Později se soustředil především na kompletaci vlastního básnického a esejistického díla. Významnou událostí bylo uveřejnění jeho vzpomínkového díla Otevřený deník (2012), vycházejícího z  deníkových záznamů z let 1977–1980. Do Čech se vrátil natrvalo až v roce 2003, ale již v roce 1991 byl za své celoživotní dílo v oblasti české kultury a statečný postoj vůči totalitnímu režimu oceněn Řádem T. G. Masaryka.

• V době Pražského povstání v květnu 1945 bojoval Jan Vladislav na barikádě v Dejvicích v blízkosti dnešního Vítězného náměstí.