HANA
BOŘKOV-
COVÁ

• LAUERMANNOVÁ-MIKSCHOVÁ
• MACHAR
• TOMAN
• KISCH
• DURYCH
• SEIFERT
• HALAS
• ČTVRTEK
• OPASEK
• VLADISLAV
• FUKS
• ŠKVORECKÝ
• BOŘKOVCOVÁ
• MAHLER
• VYSKOČIL
• STRÁNSKÝ
• SUCHÝ
• HAVEL
• ŠABACH
• NIKL
• GRÖGEROVÁ
• SCHMID
• MERTA
• MONÍKOVÁ

Těsně před podepsáním Mnichovské dohody v roce 1938 začala studovat v Drtinově gymnáziu v Praze. Kvůli židovskému původu z něj ale musela po dvou letech přejít do židovské měšťanské školy. Později pracovala v jednom z dětských útulků, v nichž tajně probíhala výuka židovských dětí, které nesměly chodit od července 1942 do žádných škol. V šestnácti letech byla s celou rodinou transportována do terezínského ghetta, kde panovaly nelidské podmínky – těžká práce, příliš mnoho lidí na jednom místě, nemoci, smrt. Částečné rozptýlení našla v práci v místní provizorní škole. Následné přesunutí rodiny do koncentračního tábora v Osvětimi se stalo osudné jejímu otci a bratrovi. Ona sama se zachránila díky tomu, že zalhala a tvrdila, že je jí osmnáct let, takže byla poslána s ostatními dospělými práceschopnými ženami, mezi nimiž byla i její matka, do pracovního tábora v Kurzbachu. Na konci války v květnu 1945 se jí podařilo dostat ve stavu celkového fyzického i psychického vyčerpání  s matkou zpět do Prahy. Návrat k běžnému životu pro ni ale nebyl jednoduchý. Její touha pracovat s dětmi nebo se stát spisovatelkou byly nakonec odsunuty do pozadí, protože se provdala a dlouhá léta se starala především o výchovu svých pěti dětí.

 Až v roce 1964 začala publikovat své práce v literárních časopisech. Její knižní prvotina Světýlka (1971) směřovala sice ještě k dospělým čtenářům, ale další knihy byly již určeny dětem a mládeži. Kromě jejího zájmu o pedagogiku a o svět dětí bylo jedním z důvodů i to, že nesouhlasila s komunistickým režimem a tvorba pro děti v té době umožňovala větší volnost. Její knihy si dosud zachovaly svoji čtivost díky tomu, že vedle humoru nezapomínala ani na zachycení prvních lásek a každodenních starostí hrdinů. Možná i díky vlastním zkušenostem, které měla s dětmi, dokázala vedle psychiky žen a starších lidí věrně a citlivě vykreslit myšlení i pocity dětí a dospívajících. Nevyhýbala se ani méně obvyklým tématům, jako je dětská kriminalita, prostředí dětských domovů, život sociálně slabých rodin nebo vážná nemoc. Snažila se do svých knih vkládat i morální poselství, jak je tomu například v příběhu Cizí holka (1977) o desetileté dívce, která je po strastiplném dětství svěřena do pěstounské péče nové milující rodiny, nebo románu Cesta kolem světa za osmdesát let (1982) o chlapci, který je po úrazu dočasně upoutaný na lůžko.

K tématu války a holocaustu se odvážila vrátit až v devadesátých letech. Velký úspěch sklidila kniha Zakázané holky (1995) o nerozlučném přátelství dvou dívek za protektorátu, které nerozdělí ani zákaz styku s Židy. Krutost války zobrazila ale v plném rozsahu až těsně před svou smrtí v oceňovaném autobiograficky laděném románu pro dospělé Soukromý rozhovor (2004). Kniha je psána formu dialogu mezi děvčátkem a starou ženou, které představují různé fáze života hlavní postavy. Až po smrti Hany Bořkovcové byl díky jejímu manželovi vydán válečný deník, jenž si začala psát ve třinácti letech ještě v Praze a v němž zachytila své válečné zážitky a návrat do Prahy, nazvaný Píšu a sešit mi leží na kolenou. Deníky 1940–1946 (2011).

• Podle knihy Cizí holka byl v roce 1984 natočen stejnojmenný televizní film.

• Zápis z jejího deníku z 19. února 1943 líčí vypjatou atmosféru válečné Prahy – přípravu transportů i průvody německé mládeže: „Praha je podivný podnik. Po ulicích, do kterých otravně dechlo jaro, […] chodí Židé. Malé holčičky mi oznamují, že odjíždějí. – Po těchž ulicích pochodují malé Němky, nesou vlajku s hákovým křížem a zpívají.“ (Bořkovcová, Hana: Píšu a sešit mi leží na kolenou. Deníky 1940–1946. Michal Kosák (ed.). Plus: Praha 2011.)