JIŘÍ
SUCHÝ

• LAUERMANNOVÁ-MIKSCHOVÁ
• MACHAR
• TOMAN
• KISCH
• DURYCH
• SEIFERT
• HALAS
• ČTVRTEK
• OPASEK
• VLADISLAV
• FUKS
• ŠKVORECKÝ
• BOŘKOVCOVÁ
• MAHLER
• VYSKOČIL
• STRÁNSKÝ
• SUCHÝ
• HAVEL
• ŠABACH
• NIKL
• GRÖGEROVÁ
• SCHMID
• MERTA
• MONÍKOVÁ

Jiří Suchý představuje mimořádnou osobnost české divadelní a hudební kultury, která ovlivnila několik generací diváků a posluchačů. Kromě raného dětství, jež strávil v Klatovech, žije celý život v Praze. Divadlo měl zřejmě v krvi již od kolébky, protože jeho otec byl amatérským loutkářem. Už v šestnácti letech začal Suchý pracovat jako reklamní grafik v ateliéru Propagační tvorba, kde se poznal s Viktorem Sodomou, s nímž začal připravovat svá první veřejná vystoupení. Po návratu ze základní vojenské služby v roce 1954 už jeho cesta vedla přímo na jeviště. Nejdříve vystupoval v divadle Reduta, jednak se Sodomovou hudební skupinou a jednak po boku Ivana Vyskočila, s ním vytvořil tehdy oblíbenou jevištní formu tzv. text-appeal. Společně s Vyskočilem pak založili v roce 1958 Divadlo Na zábradlí, kde jako první představení uvedli muzikál Kdyby 1000 klarinetů.

Suchý však záhy odchází a  spolu s hudebním skladatelem Jiřím Šlitrem zakládá v roce 1959 divadlo SEdmi MAlých FORem – Semafor, v němž uskutečnil svou představu autorského hudebního divadla. Původně autorská dvojice - Suchý psal texty a Šlitr skládal hudbu - se v roce 1962, kdy ve hře Jonáš a tingl-tangl vystoupil poprvé na jevišti také Šlitr, proměnila zároveň v dvojici komiků, která navázala na skeče Voskovce a Wericha v Osvobozeném divadle. Divadlo Semafor bylo v šedesátých letech velmi populární, začínala v něm řada pozdějších pěveckých hvězdy (W. Matuška, K. Gott, Anna K. aj.), a některé písně ze semaforských představení téměř zlidověly (Marnivá sestřenice, Babetta, Včera neděle byla, Purpura, Pramínek vlasů aj.). Po Šlitrově smrti v roce 1969 byl Suchý kvůli podepsání manifestu Dva tisíce slov během pražského jara odvolán z funkce uměleckého ředitele divadla a postupně byl zbaven možnosti nahrávání, účinkování v televizi, filmu i rozhlase a publikování knih. Pokračoval tedy v práci v Semaforu. Novou etapu v historii divadla zahájil představením Zuzana v lázni (1972), v němž poprvé vystoupil s Josefem Dvořákem a s Jitkou Molavcovou, která se od té doby stala jeho stálou hereckou partnerkou. Souběžně v divadle působila dvojice komiků Miloslav Šimek a Jiří Grossmann. Po roce 1989 se stal Suchý majitelem divadla Semafor, sídlícího dnes v Dejvicích, a nadále pokračuje v tradici specifického autorského divadla.

Literární tvorba Jiřího Suchého zahrnuje texty mnoha různých žánrů, ale souvisí hlavně s jeho působením v oblasti hudby, divadla a filmu. Podstatnou část tvoří divadelní hry a filmové scénáře. Po počátečních pokusech o tradiční drama (Člověk z půdy) se posunul k hrám založeným na volnějších divadelních formách, jako jsou kabaret či revue, které více vyhovovaly jeho představám i specifickému herectví jeho a jeho kolegů. Hry jsou většinou sestaveny z dialogů a písní zasazených do jednoduchého dějového rámce (Zuzana je sama doma, 1960; Jonáš a Dr. Matrace, 1969; Víkend s Krausovou, 1995; Šlitr s námi a zlý pryč, 2009 aj.), některé mají blízko k muzikálu a jazzové opeře (Dobře placená procházka, 1965; Čarodějky, 1971). Nejúspěšnější hrou v historii Semaforu je parodie na Erbenovu sbírku Kytice (1972), která se v obnoveném nastudování hraje dodnes. Řada her Jiřího Suchého se stala námětem filmů, k nimž všestranný umělec nejen psal scénáře, ale často v nich i hrál a zpíval. Sám je autorem více než tisícovky písňových textů, jež se vyznačují laskavým humorem, ironií, hravostí a vtipem založeným na jazykových asociacích, neotřelých rýmech, slovních hříčkách a typickém prolínání hovorové a spisovné češtiny. Na poetiku písní navazují také jeho básnické sbírky (např. sbírka Med ve vlasech, 1970). Osobitým stylem se vyznačuje i Suchého prozaická tvorba, do které patří řada povídkových souborů (Sto povídek aneb Nesplněný plán, 1966 aj.), vzpomínek a v poslední době i texty, které uveřejňuje na svých webových stránkách, v nichž se projevuje nejen jako výborný vypravěč, ale i bystrý a ironický glosátor.

• Texty v dvojici Suchý – Šlitr psal vždy Suchý. Jedinou výjimkou je píseň Co jsem měl dnes k obědu z recitálu Ďábel z Vinohrad (1966), v níž si dlouhý výčet jídel sepsal sám Šlitr. Potřeboval totiž při skládání ihned vygradovat melodii a nechtělo se mu čekat, než jeho přítel něco napíše. Na svůj literární počin byl tak hrdý, že to okamžitě Suchému telefonoval.

•  „Semafor – divadlo, které již padesát let rozdává radost." (citát z rozhlasového spotu)